O nás

Petr alias Viking

Krkonoše? Moje nejoblíbenější hory. Už ve 5 letech jsem sešlápl Černou horu, abych se v Jánkách vyfotil u kamenného Krakonoše. Od mých 10 let jsme sem jezdili s rodinou na chalupu do obce Horní Dušnice. Kousek pod Rezkem. Ještě na střední škole jsem tu v zimě dráždil běžecký tratě směrem na Dvoračky, v létě jsem miloval procházku na Labskou podél prvorepublikových bunkrů. Jednou mě to na letní brigádu zavedlo do Horského domova v Herlíkovicích. Tohle místo má obrovskou magii. Nešlo mu odolat. A po střední jsem tu začal i pracovat. Po Horském domově pak i v Poniklé, až mě práce odvedla do nížin. Ale vracel jsem se do těchto nejkrásnějších míst Krkonoš alespoň do Křížlic na lyže. A jednou, až tu nebudu, si přeju, aby mě rozprášili nad Pančavským vodopádem.

Málem jsem taky pracoval v krkonošské Diakonii Vrchlabí. Tehdejší vrchlabský farář Míra Strádal mě lákal, ať se stanu řidičem svozového vozu pro klienty. Ale nakonec mě ulovil Jíra Weinfurter, tehdy farář ze Semonic, ať  jdu makat do Jaroměře (jo, ten samý, který je teď křížlickým farářem a který nás teďka oddal). A tak začala moje kariera v Diakonii. A v téhle pomáhající organizaci jsem jednoho dne potkal Báru, z Vrchlabí. Tehdy jsem si myslel, že jsem se s ní poznal prvně. Bude tvrdit, že mě zná déle, než já ji. Její smích je ale natolik specifický a výrazný, že mě zaujala už napoprvé. Ne, fakt mezi lidmi nezapadne: "Jsem Bára a umím kouřit okem." S nepopiratelným charismatem a humorem láme ledy a život s ní je fakt jízda. Ale ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že budeme tvořit pár. A to ani tehdy, když jsme si v Norsku potykali při společné jízdě na asistenční šlapací čtyřkolce (kde jsem Petrovi lehce rozthla lýtko; poz. Báry). No prostě nenapadlo. Až jsme jednoho dne prokecali ... celou noc. V tu chvíli jsem vnitřně zaskočen a nepřipraven zjistil, že jsem našel spřízněnou duši. Ne, nezastihlo mě to v komfortní situaci. Neprožíval jsem v tu dobu zrovna jednoduché období osobního života. Spíše vrcholící prázdnotu. Ať  to navenek mohlo vypadat jakkoliv, i díky Báře jsem toto období přežil. Co přežil, začal opět žít. A pak jsem dostával od života s Bárou to, o čem jsem ani netušil, že si mohu přát. Naše vesmíry se definitivně protnuly a od této chvíle jsme budoucnost utvářeli společně. 

Nevím, jestli reinkarnace funguje. Ale vím, že naše souznění má až mnoho nápadných podob. Tak neviděli jsme se už někdy?! Někdy stačí jen pomyslet a vím, že myslíme na to samé. Tam, kde pomyslet nestačí, vyhrkneme ve stejný okamžik několik zcela totožných vět, aniž bychom o nich přemýšleli. Jestli já mám kus mozku ženy, tak Baru má kus mozku muže. A tak to všechno dohromady dobře zapadá a dává smysl.  

A pak už jen nebyl čas ztrácet čas.   

Bára

Moji blízcí říkají, že jsem hlasitá, cynická a trochu chaotik. A tak i tento text by měl navazovat na mojí pověst a možná trochu vystihnout mou roli v našich životních příbězích. Nebudu tedy popisovat, jak jsem k Diakonii došla, ale zkusím vystihnout, jak jsem k Petrovi přišla (a on ke mě). 

Na začátek nutno podotknout, že Petra znám déle než on mě. Přeci jen to byl "pan Neumann" ze správní rady a tedy šéf mého šéfa. To, že by se naše životy mohly potkat, natož, že by byl můj manžel, mě ani ve snu nenapadlo. A všem, kteří by to tvrdili bych se hlasitě vysmála. Však několik let mě jen slušně zdravil a tak nějak jsme se dokonale míjeli/ignorovali. Všechno má svůj čas. Btw se ukázalo, že jsme se (minimálně v tomhle životě), už nejspíš potkali. A to na Horském domově, kde Petr taky pracoval. Bylo mi pět a dnes jsem skutečně ráda, že ke mě Petr tehdá nevzplanul láskou, protože by zřejmě poznal Diakonii z pohledu klienta propuštěného z vězení. (A později jsme se mohli potkat také v Horní Dušnici, kde Bára byla se spřízněnou babičkou. To už by mi vězení nehrozilo, spíše by na mě koukala jak na geronta; pozn. Petra).

Ale zpět k našemu příběhu (vidíte, to je ten chaos :)). V den, kdy se to stalo, se zastavil můj svět a trochu nerada to přiznávám, protože to zní ezopičsky. Do místnosti vstoupil Petr (už jsme si tykali, heč) a zářil. Nevím, jestli pro všechny, bez ohledu na jeho oblíbené legrácky, měl na sobě fakt jen černý tričko a džíny a žádný světlýlka. A pro mě se z nějakého důvodu zastavil svět a jediná myšlenka, co mi letěla hlavou byla: s ním musím dnes mluvit. A tak jsem mu to taky řekla, protože dav fanoušků a fanynek z řad Diakonie byl nekonečný. Večer běžel a naše kruhy se zužovali. Najednou stojíme u baru a mluvíme o mužských a ženských energiích a dílky skládačky zapadají do sebe. A překvapivě i ráno (na rozdíl od songu od Mňágy) jsme byli na větvi z toho, že slova zapadají přesně do sebe. Znáte pojem soul mate? Spřízněná duše; podst. jm.; osoba, s níž má člověk hluboké nebo citové spojení; někdo, kdo má podobné hodnoty, cíle, osobnost, kdo rozumí vašim citům, přijímá vás takového, jaký jste, a vytváří pocit vzájemného souznění. Tak to je pro mě Petr. Muž, kterého bych si ani nevypřála i kdybych mohla.

Možná se potkáváme napříč životy opakovaně. V případě reinkarnace, karmy a tak. Rozhodli jsme se že tentokrát, když jsme se zase našli, když se naše vesmíry spojili, si urveme všechen čas, co nám tady zbývá, pro sebe, pro nás. S láskou, s chaosem, s cynismem, s humorem; dobrodružně i obyčejně; se vznešeně filozofickými debatami i s rozčarováním nad stavem komína. A už jsem říkala že Petr je moje spřízněná duše?